Vážení a milí spolupracovníci, dámy a pánové,

docela nenápadně nás čas posunul do léta a my všichni se určitě těšíme na dovolenou. Někdo k vodě či moři, jiný na kolo nebo do hor. Já a moje paní se těšíme na orpácký srpnový výlet autobusem do Vysokých Tater, výlet s túrami, které, prý, jsou vhodné i pro nás, turisty začátečníky. Bude to určitě příjemné odreagování se od každodenních stresů v partě lidí, kteří k sobě mají blízko. Najde se ale řada i těch, kterým učarovalo i jen prosté lenošení na mnoho způsobů. Co naplat, zájmů i chutí je mnoho a příležitostí ještě více. 

Dnes bych proto nepromlouval ani tak o našich výzvách, úkolech a povinnostech jako spíše zvolil oddychovější i když jistě zajímavé téma, návštěvu potomků původního majitele "Pakovky". Neodpustím si však, abych se s Vámi nepodělil o radostné konstatování, že květen dopadl nadmíru dobře a celkový plánovaný zisk byl dosažen s tím, že vyhlídky na červen jsou rovněž velmi příznivé.

A nyní k avizované návštěvě, až z daleké Kanady. Řada z Vás si nepochybně bude pamatovat náštěvu zkraje devadesátých let, kdy mezi nás zavítala Liselotte Pam-Fisher, dcera pana Theodora Pamma, který založil Pakovku již v roce 1884. Já jsem si, samozřejmě, tuto návštěvu pamatovat nemohl a tak jsem byl o to zvědavější, jaké bude naše setkání. Musím se přiznat, že jsem byl přímo unešen energií, která z této křehké, skoro osmdesátileté stařenky vyzařovala.

Liselotte se narodila v roce 1919 v nynějším sekretariátě a v ředitelně, dříve ložnici, jako děvče přespávala. V zasedačce byla jídelna, na místě záchodů komory s botami. Milé bylo zjištění, že Liselotte měla trvalou snahu pobývat v ředitelně i když jsem původně zamýšlel si s ní v klidu povídat v zasedačce. Liselotte ale byla neposedná. Přes svůj zralý věk neustále pobíhala po hlavní budově, nahlížela do místností a hlásila nám, kdo kde bydlel a co se kde dělo.

Jejím velkým přáním bylo projít se po celém starém areálu. Upozornil jsem ji, že do Horního Třešnovce je to dost daleko a že jí tam rád dovezu. Rezolutně nabídku odmítla a vydala se zrychleným přesunem pěšky směrem k divizi 14. Celou cestu se hluboce nadechovala. Že prý si dobře pamatuje onu zvláštní vůni, která se z papírenských výrobků linula. Na špičce areálu byla malinko zklamaná jí neznámou "novostavbou" administrativní budovy nástrojárny, kde očekávala zahradu s květinami. Hned se ale vydala zpět směrem k vrátnici a vzpomínala, jak jezdila samospádem na vozíčcích (areál je skutečně z kopce a plocha bývalého kolejiště je jen neuměle vyasfaltována) a klouzala se po zasněžených střechách skladů v zimě. O východní stěnu hlavní budovy (do dvorka před jídelnou) si snad milionkrát pinkala balónkem. Budovu, kde je kantina a sídlí ekonomický úsek, neznala.

Když jsem viděl Liselottin nefalšovaný zájem a čipernost, nabídl jsem jí prohlídku nového areálu. Ten samozřejmě nemohla znát, byl postaven až po válce a Liselotte nedobrovolně a náhodou opustila ČSR ve svých devatenácti letech. Byla s tatínkem roku 1938 v Londýně domlouvat obchod a z Německa si chtěli objednat nějaké stroje, avšak Němci odmítli. A tak se už do ČSR nevrátili. Nový areál ji byl sympatický, voněl jí stejně jako areál starý. Výroba plastů ji však nijak nezaujala. Potěšil ji ale pohled na komín nového areálu obzvláště poté, co jsme (tedy mí předchůdci) jí zbořili ten "její", který se nacházel na hlavním nádvoří areálu starého.

Zpět do starého areálu jsme jeli kolem Krátkého rybníku, kam se Liselotte jako malá chodila koupat. Na cestu zpátky do Kanady ji Jitka Nováková vybavila několika vejci, lazonkami a hlavně staršími publikacemi o Lanškrouně (s fotkami komínu starého areálu), já jsem doplnil věnování. Velmi se zajímala o zašlé zarámované fotky, kde jí Jitka přislíbila, že se pozeptá v archivu v Zámrsku. Liselotte doprovázeli její vnuk, Kris Fisher a rodinná přítelkyně, Anita Daude-Lagrave, potomek majitelů přádelen v Poličce a Tanvaldu. A tak jsem jim všem třem dal medaili za věrnost Pakovce, bronzovou vnukovi, stříbrnou Anitě a zlatou, jak jinak, Liselotte.

Už jsou zase zpátky v Kanadě a vnuk mi psal, že se mu u nás moc líbilo, hodně se dozvěděl a že je mu trochu teskno. Až prý budeme v Torontu, ať se určitě stavíme. Konec konců, proč ne. Vždyť naše Pakovka na to má, může klidně vyvážet do celého světa. Třeba i do Toronta.

Ing. Miran Černý, MBA
generální ředitel a předseda představenstva